když jsem v osmdesátých letech poslouchal česká vysílání zahraničních rozhlasů, dával jsem přednost bbc před jinými stanicemi. hlavně proto, že se její hlasatelé nesnažili podbarvit každou zprávu ideologicky nebo ji dokonce přihnout tak, aby se lépe hodila do krámu studené války. bbc se zkrátka držela zásad novinářské etiky, ať šlo o přítele nebo o toho druhého, a popisovala všechno tak, jak se to opravdu stalo. alespoň to na mě tak tehdy působilo. i slovník měli tehdy umírněnější.
v devadesátých letech jsem čas od času pobýval v anglii a měl jsem tam možnost srovnávat bbc s tamními komerčními televizními i rozhlasovými stanicemi. stále ještě mi byla sympatičtější. stále ještě si udržovala vysoký standard. a stále se snažila o tu nejspisovnější angličtinu ze všech spisovných. její snaha o správnou výslovnost neanglických jmen i její lpění na římských číslicích byly až dojemné.
potom jsem v podstatě pustil bbc na chvíli ze zřetele. vrátil jsem se k ní jaksi mimovolně coby k přívažku ráda česko, i když ve skutečnosti je samozřejmě rádio česko přívažkem bbc. mezitím jsem jen sledoval její web a občas si pustil nějaké to video. a všímal jsem si, jak se na začátku nového tisíciletí, s rozvojem internetu, mobilních komunikací a všech jiných technologií, rozhoupala směrem od serióznosti a vážnosti kamsi jinam.
15. srpna 2008 tato velmi seriózní stanice vypustila do světa záběry, na kterých si nejmenovaný prezident jedné nejmenované země sužované válkou žvýká kravatu. tím zcela zřetelně přispěla svou trochou do diskuse, kam až má novinář zajít, aby odhalil úplnou a dokonalou pravdu.
nepochybuji o tom, že to, co dělá nějaká známá osobnost potají, určitě zajímá desítky nebo stovky milionů lidí po celém světě. myslím si ale, že každý člověk má právo na soukromí. které by seriózní novinář porušovat neměl. pokud si dotyčný člověk chce své neurózy nechat pro sebe, mělo by mu to být umožněno. pravda nepravda, zvědavost nezvědavost, sledovanost nesledovanost.
lidskou zvědavost a její ukojení pěkně vystihl jon postel, jeden z otců internetu. když mu v roce 1998 jistý novinář během rozhovoru řekl, že čtenáři se zajímají o něco více z jeho soukromého života, odpověděl mu: „kdybychom jim to řekli, tak by se o to zajímat přestali.“