Na řadě dobových fotografií z počátku dvacátého století lze nalézt prostovlasého člověka jen velmi zřídka. Čím se klobouk provinil, že o něj většina lidí přestala jevit zájem? Teorií je celá řada. U nás je standardizace prostovlasosti spojena s nástupem komunistů k moci. Je to dost dobře možné a celkem uvěřitelné. Proč ale k podobnému úkazu došlo nedlouho poté i ve Velké Británii, Francii, Německu, Sovětském svazu nebo Spojených státech? Bez ohledu na společenské zřízení. A proč je komunista Uljanov často vyobrazován s bekovkou na hlavě? Zřejmě proto, že ještě žil v kloboukové éře. Teorie o změně režimu tedy dostává určité praskliny.
Z britských teorií stojí za zmínku například ta o náletech během bitvy o Británii za Druhé světové války. Pokud měl člověk co nejrychleji prchat do krytu, padající klobouk by jej mohl zajisté zdržovat. Pokrývky hlavy však válku přežily a udržely se ještě nejméně deset let po jejím konci. Proto se může slibnější zdát teorie o zákazu topení tuhými palivy v Londýně v 50. letech. Ze vzduchu zmizel do té doby všudypřítomný smog. Nižší podíl popílku již neohrožoval vlasy, takže jejich ochrana již nebyla nutná.
Z amerických teorií zmíním tu o nové krvi v žilách J. F. Kennedyho. Ten, přistupující k úřadu s mladistvým elánem a vybaven hustou kšticí, zavrhl jakoukoli pokrývku hlavy. A protože byl velmi populární, následovala jeho vzoru většina obyvatel USA i jeho nástupci. Zajímavé teorie. Žádná z nich však není prokazatelná, protože klobouky se vytratily stejně nenápadně, jako se zjevily.
Když jsem chtěl vysledovat, kdy přesně k oné změně došlo, zkoumal jsem oděvní návyky představitelů některých států. Pominul jsem oficiální portréty a soustředil se jen na momentky. U nás byl posledním švihákem Edvard Beneš. Momentek s Emilem Háchou jsem příliš neobjevil. Vše nasvědčuje tomu, že Klement Gottwald opravdu zahájil éru prostovlasých prezidentů. Pominu-li onu slavnou beranici, kterou mu ale půjčil V. Klementis.
O V. I. Leninovi už jsem se zmiňoval. U generalisima J. V. Džugašviliho celkem pochopitelně převládala vojenská brigadýrka, a to i na oficiálních portrétech. N. S. Chruščov už ale nebyl fandou pokrývek hlavy. Pohled za oceán teorii s J. F. K. zcela nepotvrzuje, protože i jeho předchůdce Dwight Eisenhower poté, co odložil uniformu, už kloboukům příliš nehověl. Ve Spojeném království jsem se zaměřil na ministerské předsedy nikoli proto, že bych byl mužský šovinista, ale proto, že Alžběta II. nosí klobouky více nyní než v počátcích svého kralování. Prvním prostovlascem se zdá být Harold Macmillan, čímž dává zapravdu spíše smogové teorii. Ve Francii se klobouku jako první prezident zřekl pravděpodobně René Coty. Z německých kancléřů to pak byl podle mých průzkumů Ludwig Erhard.
Pokrývky hlavy jako společenská nutnost tedy celosvětově vymizely koncem padesátých letech dvacátého století, u nás se začaly loučit již koncem let čtyřicátých. Od těch dob muži nesmekají, nedávají klobouk dolů ani jej nenechávají na hlavě. Tyto obraty už přetrvávají jen v ustálených frázích, které tak zůstaly posledním odleskem slávy klobouků. A proč k tomuto jevu došlo? Nejspíš proto, že "uzrála doba."