Pekaři zřejmě dospěli k závěru, že spadá-li jejich výrobek do celozrnné kategorie, je třeba tuto celozrnnost inzerovat přímo na jeho povrchu. Celozrnné pečivo přitom není vyrobeno z celých zrníček obilí (která se stejně v posypu vyskytují nanejvýš ve formě vloček), ale z mouky umleté z neloupaných semen, přičemž její podíl není zdaleka stoprocentní. I klasické rohlíky či pletenky z bílé mouky bývaly a bývají posypané. Máku, kmínu nebo soli na nich je ale poskrovnu, takže obvykle nepůsobí problémy (nejdrolivější je asi mák). Se lněnými, sezamovými nebo dokonce slunečnicovými nebo dýňovými semínky je ovšem potíž. Na pečivu jich je tolik, že se všechny ani při nejlepší vůli nemůžou udržet na místě.
U housek nebo rohlíků se dá ještě posyp snést, případně odrolit třeba na talíř a sníst samostatně. Horší je to s chlebem. Při manipulaci s ním a hlavně při jeho krájení dosahuje drolivost posypu značných rozměrů. Pokud použiji kráječ, čeká mě po ukrojení jednoho krajíčku kompletní očista přístroje. Pokud použiji nůž, nejvhodnější je krájet nad dřezem, což může zkazit celkový dojem ze stolování. Navíc chutná semínka končí v kanalizaci, kde si na nich možná pochutnávají potkani.
Částečným řešením je kupovat chléb již nakrájený. Standardní tloušťka krajíce však nemusí vždy a všem vyhovovat a chléb navíc rychleji okorává. Pokud nechtějí pekaři ustoupit od posypu úplně, možná by mohli výrobní postup alespoň poupravit. Například chléb na konci výrobního procesu odírat nějakým hrubým kartáčem. Potom by zapečený a dobře držící posyp na povrchu zůstal a ten, který nedrží, by se po smetení mohl dále zužitkovat. A nejen já bych nemusel řešit, co s opadaným posypem.