Pokud budeme na otázku přežití druhu nahlížet čistě pragmaticky a nebudeme se ohlížet na jednotlivce, pro všechny domestikované savce je zdomácnění výhodné. Za to, že se živočišný druh nechá ochočit, získá řadu výhod. Jak rostou počty jedinců, rozšiřuje se zásobárna genů, a tím i možnost genetických modifikací a dalšího vývoje druhu. Ať už řízeného člověkem nebo přirozeným výběrem. Odpadají starosti se sháněním potravy nebo útočiště a většinou i s hledáním partnera (některým jedincům, pravda, od narození až do smrti). Zvířata se nemusí bát ani původních přirozených nepřátel. Všechny tyto záležitosti — a řadu dalších — za ně ochotně vyřeší člověk.
Člověk, empatický stádní individualista, má tendenci ochočená zvířata litovat. Připisuje svým svěřencům lidské atributy a vykládá si jejich nazírání světa po svém. Nepopírám, že jedinci mohou trpět v krutých podmínkách, jejich živočišný druh však má přesto skvělé podmínky k životu a dalšímu vývoji. Alespoň tak dlouho, dokud člověk nevyhyne a dokud bude chov dotčeného druhu považovat za užitečný pro sebe.
Výhodnost domestikace lze ilustrovat na příkladu ovce — jednoho z nejdříve zdomácnělých živočichů. Tento lidský vzor hlouposti a poslušnosti je ve skutečnosti ilustrativním příkladem druhové lstivosti. Zachoval si v podstatě původní styl života a navíc získal ochranu před predátory a nepřízní počasí. Dokonce má postaráno i o potravu v dobách, kdy je jí nedostatek. Rozšířil se prakticky po celé Zemi. I když v minulosti byla genetická zásobárna tohoto druhu větší, ovcí žije na světě podstatně více, než kolik by na něm mohlo žít jejich předků. Například v Austrálii a na Novém Zélandu jich připadá na jednoho člověka zhruba deset až jedenáct. A nakonec, není bez zajímavosti, že prvním klonovaným savcem se stala právě ovce.
Domestikace je tedy podle všeho opravdu výhodná jak pro domestikujícího, tak pro domestikovaného.